Odmalička mě to táhlo do světa. Když se mě ve školce zeptali, čím chci být, roztáhla jsem ruce a předstírala, že jsem letadlo.  „Jednou budu čundrák“ prozpěvovala jsem všude kolem. Úplně jsem v té době ještě nevěděla, a vlastně stále nevím, co „čundráctví“ přesně obnáší.

Nepomohl mi to rozluštit ani můj oblíbený Jack Kerouac a jeho z části autobiografický román Na cestě. A ani jazyková škola Brno mi slovo „čundráctví“ úplně neobjasnila, pomohla mi však s mnohem důležitější věcí – naučit se pořádně jazyk a v cizině pak díky němu obstát.

Nemohla jsem se dočkat, až skončí střední škola. Zatímco spolužáci od prvního ročníku střádali plány, na jaký vysokoškolský obor zašlou své přihlášky, já viděla v mé hlavě maličko jiné scénáře.

První příležitost vyzkoušet si život v zahraničí pak přišla už ve třeťáku před prázdninami. Nechci zdlouhavě popisovat, jak k tomu došlo, ale najednou se stalo, že jsem seděla v letadle a zvedala kotvy směr Bordeaux, za svou první tříměsíční au-pair zkušeností.

Ptáte se, jestli jsem někdy třeba jen zavadila o francouzštinu? Budete si myslet, že jsem blázen, ale ne. Na kurz francouzštiny už před odletem nebyl čas. A tak jsem se prostě spoléhala na svou angličtinu, kterou po mně moje „host family“ požadovala. A čas na naučení se alespoň francouzského pozdravu jsem vlastně měla až v letadle.

Ačkoliv teď už cestuji více, zpětně vidím, že největší zkušeností pro mě byl právě můj první zahraniční pobyt ve Francii. Když je člověk najednou odkázaný sám na sebe (a co víc, má ještě zodpovědnost za 2 malé rošťáky) dozví se o sobě spoustu věcí.

Utřídí si sám sebe a tak nějak „dospěje“. Těžko se to popisuje, ale vy, kteří jste se rozhodli zmizet na vlastní pěst bez kamarádů či rodiny do zahraničí, mě jistě chápete. A vy, co jste to nikdy neudělali, šup šup na nějaký portál s letenkami! Je to totiž asi to nejlepší, co pro sebe můžete udělat.

Jedna z mnoha věcí, kterou jsem si za hranicemi naší zemičky uvědomila, bylo, jak žalostně jsem byla jazykově připravená. A teď nemluvím o francouzštině, se kterou jsem předtím nepřišla do styku. Přestože jsem se anglicky učila už od třetí třídy, zjistila jsem, že bych kromě francouzštiny potřebovala taky intenzivní studium angličtiny.

Zvlášť v souvislosti s mými cestovatelskými plány. A taky v souvislosti s mojí novou láskou, ehm, tedy – francouzštinou.

Hned po návratu jsem začala zjišťovat svoje možnosti, slovní spojení jazyková škola Brno jsem dala do vyhledavače asi stokrát. Nakonec však stačil jeden tip od kamaráda a já věděla, že pomaturitní studium angličtiny v Brně u Pelicana bude to pravé.

Stačila jedna návštěva kanceláře v centru Brna a měla jsem jasno. Hned po maturitě nastoupím na pomaturitní studium. Jako bonus ke studiu tady totiž dostanete zdarma Vámi zvolený jazykový kurz. Volila jsem samozřejmě kurz francouzštiny a nemohla jsem být spokojenější.

Hned po první zahraniční zkušenosti hodnotím svůj rok u Pelicana jako další skvělé rozhodnutí. Získala jsem jistotu v anglické konverzaci, jelikož mi jeden rok se skvělým lektorem dal mnohem více než dosavadní mnohaleté studium. Ve třídě se sešla parta skvělých lidí, se kterými jsem dodnes v kontaktu. A před třemi měsíci jsem taky úspěšně postoupila ve francouzštině na úroveň znalostí B1.

Teď si plním sen. Jsem čundrák a zjistila jsem, co to vlastně obnáší. Není to žádné tajemství, ale „jaký si to uděláš, takový to máš.“ Někdy si připadám jako Jack Kerouac – tedy jeho alter ego Sal Paradise, neustále někde na cestách. Tak dobře, zklamu Vás, není to se mnou tak punkové, jako s jejich partou. Ale o tom zase příště. Tak tedy: „Au revoir!“